Historie
První stopy lidského osídlení v okolí Lovčic spadají do doby neolitu, která byla charakterizována teplým a vlhčím podnebím, rozvojem zemědělství a budováním prvních rodových vesnic. Byla to kolonizační vlna lidu přicházejícího z jihovýchodní Evropy, kterou podle typické výzdoby nazýváme kulturou lidu s moravskou malovanu keramikou. V lokalitě Lovčic byly nalezeny i další důkazy o životě z pozdní doby kamenné, z doby bronzové i z doby železné. Je pravděpodobné, že se Lovčicím nevyhnulo ani slovanské osídlení, které navazovalo na předchozí starší sídliště.
Lovčice byly původně zeměpanskou osadou. První jejich známým držitelem byl Smil ze Střílek. Vlastnil však jen část osady. Svůj podíl na Lovčicích spolu s podílem na sousedních Přestavlkách a Zvíkově (nebo Tikově), dnes již zaniklých osadách, z nichž Tikov splynul s Lovčicemi, daroval Smil cisterciáckému klášteru ve Vizovicích. Dá se předpokládat, že tak učinil jako zakladatel tohoto kláštera někdy v letech 1260 – 1261 nebo snad o něco později v roce 1263, kdy byl klášter dostavěn.
Kdo však vlastnil zbytek Lovčic? Polovičním majitelem této osady spolu se sousedními lokalitami Přestavlky a Tikov byl v druhé polovině 14. století Bruno z Dražovic. Po jeho smrti tento majetek spolu s ostatními statky v okolí přešel roku 1241 na moravského markraběte Karla (pozdějšího císaře Karla IV.). Ten však brzy tímto majetkem obdaroval také klášter, vlastníkem se stal nedaleký klášter benediktinek v Pustiměři u Vyškova. Menší část Lovčic vlastnil i markrabě Jošt (synovec císaře Karla IV.). Již v roce 1397 svůj podíl daroval Jošt Zdeňkovi ze Šternberka. Lovčice tak náležely třem majitelům – panstvu církevnímu (vizovickému a pustiměřskému klášteru) a světskému pánu Zdeňku ze Šternberka.
Oba kláštery své lovčické majetky pronajímaly. Dočasní držitelé se střídali. Nakonec roku 1548 Lovčice získal Jan Ždánický ze Zástřizl, a tím se staly součástí ždánického panství. S územím Lovčic postupně splynuly katastry zaniklých Přestavlk a Tikova. Přestavlky zpustly za česko-uherských válek ve druhé polovině 15. století a Tikov, ležící v horní části dnešní obce, ještě dříve. Roku 1622 se Lovčice spolu se ždánickým panstvím staly na tři staletí majetkem rodu Liechtensteinů.
Pro panský dvůr ve Ždánicích musel každý lovčický poddaný v rámci roboty dopravovat dřevo do pivovaru, hrabat po dva dny seno, stříhat ovce, chodit na hon a konat další robotu na okolních rybnících, kterých bylo v okolí několik.
V okolí Lovčic se rozkládaly poměrně rozsáhlé vinice, které v polovině 18. století zaujímaly plochu téměř 57 ha. Koncem 19. století však nastal úpadek vinařství nejen v Lovčicích, ale i v celém jihomoravském regionu. Vinařství vystřídalo sadařství, začaly se vysazovat pole i louky a úspěšně se rozvíjelo dobytkářství.
Lovčice se vyznačovaly ještě několika dalšími pozoruhodnostmi. Koncem 16. století byl v obci olejový lis. Typickým řemeslem zde bylo tkalcovství, které spolu s výrobou koleček představovalo typické zaměstnání lovčických rolníků a zejména bezemků. Nad vsí býval odedávna panský vodní mlýn a dva větrné mlýny.
Lovčice v roce 1907
Lovčice v roce 1922