První stopy lidského osídlení v okolí Lovčic spadají do doby neolitu, která byla charakterizována teplým a vlhčím podnebím, rozvojem zemědělství a budováním prvních rodových vesnic. Byla to kolonizační vlna lidu přicházejícího z jihovýchodní Evropy, kterou podle typické výzdoby nazýváme kulturou lidu s moravskou malovanou keramikou. V lokalitě Lovčic byly nalezeny i další důkazy o životě z pozdní doby kamenné, z doby bronzové i z doby železné. Je pravděpodobné, že se Lovčicím nevyhnulo ani slovanské osídlení, které navazovalo na předchozí starší sídliště.
První zmínka o Lovčicích pochází z roku 1131. Lovčice byly původně zeměpanskou osadou. První jejich známým držitelem byl Smil ze Střílek. Vlastnil však jen část osady. Svůj podíl na Lovčicích spolu s podílem na sousedních Přestavlkách a Zvíkově (nebo Tikově), dnes již zaniklých osadách, z nichž Tikov splynul s Lovčicemi, daroval Smil cisterciáckému klášteru ve Vizovicích. Dá se předpokládat, že tak učinil jako zakladatel tohoto kláštera někdy v letech 1260 – 1261 nebo snad o něco později v roce 1263, kdy byl klášter dostavěn. Znovu se pak připomínají v zakládací listině vizovického kláštera z poloviny 14. století.
Kdo však vlastnil zbytek Lovčic? Polovičním majitelem této osady spolu se sousedními lokalitami Přestavlky a Tikov byl v druhé polovině 14. století Bruno z Dražovic. Po jeho smrti tento majetek spolu s ostatními statky v okolí přešel roku 1241 na moravského markraběte Karla (pozdějšího císaře Karla IV.). Ten však brzy tímto majetkem obdaroval také klášter, vlastníkem se stal nedaleký klášter benediktinek v Pustiměři u Vyškova. Menší část Lovčic vlastnil i markrabě Jošt (synovec císaře Karla IV.). Již v roce 1397 svůj podíl daroval Jošt Zdeňkovi ze Šternberka. Lovčice tak náležely třem majitelům – panstvu církevnímu (vizovickému a pustiměřskému klášteru) a světskému pánu Zdeňku ze Šternberka.
Oba kláštery své lovčické majetky pronajímaly. Dočasní držitelé se střídali. Nakonec roku 1548 Lovčice získal Jan Ždánický ze Zástřizl, a tím se staly součástí ždánického panství. S územím Lovčic postupně splynuly katastry zaniklých Přestavlk a Tikova. Přestavlky zpustly za česko-uherských válek ve druhé polovině 15. století a Tikov, ležící v horní části dnešní obce, ještě dříve. Roku 1622 se Lovčice spolu se ždánickým panstvím staly na tři staletí majetkem rodu Liechtensteinů.
Pro panský dvůr ve Ždánicích musel každý lovčický poddaný v rámci roboty dopravovat dřevo do pivovaru, hrabat po dva dny seno, stříhat ovce, chodit na hon a konat další robotu na okolních rybnících, kterých bylo v okolí několik.
V okolí Lovčic se rozkládaly poměrně rozsáhlé vinice, které v polovině 18. století zaujímaly plochu téměř 57 ha. Koncem 19. století však nastal úpadek vinařství nejen v Lovčicích, ale i v celém jihomoravském regionu. Vinařství vystřídalo sadařství, začaly se vysazovat pole i louky a úspěšně se rozvíjelo dobytkářství.
Lovčice se vyznačovaly ještě několika dalšími pozoruhodnostmi. Koncem 16. století byl v obci olejový lis. Typickým řemeslem zde bylo tkalcovství, které spolu s výrobou koleček představovalo typické zaměstnání lovčických rolníků a zejména bezemků. Nad vsí býval odedávna panský vodní mlýn a dva větrné mlýny.
Lovčice v roce 1907
Lovčice v roce 1922